PODZIMNÍ VÍTR

PODZIMNÍ VÍTR

Nevlídnost a chlad zalézaly do všech skulin a zákoutí a draly se Václavovi pod kabát. Nepohoda, v jaké by psa nevyhnal , byla okamžikem, kdy se právě zmíněný čtyřnožec přihlásil o svoji vycházku. Václav a jeho pes kráčeli osaměle po sídlišti bez nejmenšího setkání s kýmkoliv. Pouliční lampy jim vyznačovaly směr cesty, podmračená obloha dosud nesvítila jedinou hvězdou. Stíny pod lampami jakoby připomínaly milníky Václavova života.
Jalovec u nízké zídky se povážlivě rozkýval. Pes, který do nynější chvíle vláčel svého pána zarputile na vodítku za sebou, se bez hlesu zastavil.
Zpoza větví se náhle vynořila postava dítěte. Stálo tam v lehkém oblečení a třáslo se zimou. Zničehonic jej osvítil paprsek měsíce a Václav spatřil známou tvář. Tak známou, až mu srdcem projel ledový blesk. Čas se pro něj zastavil, Václav neschopen pohybu hleděl na zimou promodralé dítě, nechápal, bojoval sám v sobě s touhou rozběhnout se k němu a nutkáním utíkat pryč. Rozechvělé dítě mu vracelo hluboký pohled. Dialog beze slov. Nekonečné konečno. Václav náhle s naprostou jistotou věděl, co má udělat. Jestliže nyní v sobě nenajde sílu, nemusí mít další příležitost. Pár kroků , které je dělily, jakoby přeskočil. Popadl dítě do své náruče, objal ho, dýchal mu na zkřehlé ruce, zahřál v něm všechna zraněná místa prošlých let, která nikdy nepocítila paprsek slunce. Objal ho s opravdovostí, jaké zatím nebyl nikdy schopen . Vzápětí pocítil vlny odpuštění a přijetí. Bylo to jako valící se mořský příboj, smývající jizvy stop na písečné pláži srdce.
Svět se s ním zatočil , větve stromů divoce zamávaly a nad Václavem svítila jasná hvězda. Stál v bezvětří na chodníku a nechal v sobě doznívat vědomí, že v mrazivé a větrné krajině vlastního srdce právě konečně objal své vnitřní dítě, aby odtud mohl vyjít k uzdravení svých vnějších mezilidských vztahů.
Běh života stále zrychloval a Václav byl rád, že dnešní šanci tady a teď nepropásl. Zapískal na psa a vracel se domů mnohem přívětivější, než odtud odcházel.