TŘI PRSTENY

(Josef Svatopluk Machar)

     Chalif Saladin byl kdysi v tísni, peněz potřeboval slavný vládce. Řekli mu, že v Damašku Žid jeden má jich více, než lze potřebovat. Zavolal si Žida mocný Kalif a děl vlídně promlouvaje k němu: „Hle, Vy Židé, kolik knih je u Vás, Vaši mistři písem všechno vědí, pověz ty mně dle moudrosti Vaší, která z věr všech nejlepší je víra?“

     Saladin chtěl takto lapit Žida. „Řekne-li, že židovská je jejich, odpovím mu, urazil jsi moji – a dám pokutu si zaplatit. Řekne-li, že křesťanské či moje, zeptám se ho, proč nepřestoupil k víře Mohameda nebo Krista a dám mu pokutu zaplatiti. V každém případě jej tedy ztrestám tučnou pokutou a přidám důtku.“ Vyslechl otázku ten starý Hebrej, zamyslel se hluboce a řekl: „Mocný vládce, pravda, v našich knihách mnoho psáno je, však ne přec všecko. Mistři písem našich leccos vědí, všecko však ví jen ten Vševědoucí, který zemí, nebem věčně vládne, všechno vidí, přehlíží a přečká časy, národy a vládce říše. Jména nemá, nikdo nevidí ho a je všude. Co já vědět mohu?

     Příběh povím tobě. Milostivě vyslechnout rač starce povídálka. Otec jeden kdysi měl tři syny a měl rád je rovnou láskou. Měl pak prsten, vzácný, drahý prsten s drahokamem, jakých málo ve světě. Prsten ten byl touhou všech tří synů, každý chtěl jej míti, každý prosil, aby jemu v dědictví byl vpočten. Otec si zavolal klenotníka: „Prsteny dva udělej mi mistře, navlas stejné, navlas tak vzácné, jak je tento, jenž na prstě nesu.“ A když mistr prsteny pak přines, tak se shodovaly jeden s druhým, že jen oči otce mohly poznat, který z nich je jediný a pravý. Nato pozval nejstaršího syna otec, dal prsten, žádaje ho, aby bratřím slůvka o tom neřek, a jim žal a lítost nezpůsobil. Potom syna druhého si pozval, dal mu prsten druhý, značně prose, aby dar ten před bratřími tajil. Pak i třetímu dal prsten třetí. Otec zemřel. Syni rozešli se. Každý měl svůj prsten, každý mínil, že to prsten jediný a pravý a tak je to i s vírou, mocný vládče. Ty svůj prsten neseš spokojeně, já svůj zase, křesťan má pak třetí a jen otec na nebesích, jenž dal je, jedině ví komu dal ten pravý.“ Zadumal se nad povídkou Kalif, pokýv hlavou, pohladil si bradu: „V dům svůj odejdi teď, bratře milý, v míru a nos bez závadu prsten Otcův!“