KDYŽ JSOU ČASY ZLÉ

04.05.2016 23:08

V životě každého z nás přichází těžká období, která nás často nutí přehodnotit dosavadní pohled na svět a zaujmout jiný přístup k životu. A to je vlastně i účel náročných časů. My lidé jsme totiž od přírody líní a pohodlní, neřešíme, co nás nepálí, a lehce se necháme ukolébat k příjemné a zdánlivě blahodárné pasivitě, jestliže se nám všechno „daří“. Velmi často zapomínáme nebo si vůbec neuvědomujeme, že jediný důvod, proč jsme se narodili, je, abychom se duchovně posunuli, abychom se změnili k lepšímu, abychom na sobě pořádně zapracovali. Člověk se neustále mění a posouvá. To, jací budeme na sklonku svého života, si bereme s sebou jako svůj charakter do života dalšího. Je tak smutné, když člověk vídá lidi, kteří se za celá desetiletí skoro vůbec nezměnili, stále mají ty samé špatné vlastnosti, a někdy snad ještě horší. Nemrhejme časem! Pokud se nám na sobě něco nelíbí, začněme to měnit hned. Teď je ta chvíle na to, abychom se stali lepšími. Na smrtelné posteli už totiž bude pozdě a pak si všechny svoje úzkosti, slabosti a nedokonalosti hezky převedeme do svojí malé hlavičky, která nám vyroste, až se jednou zase někde narodíme. A pak budeme lamentovat a říkat: Já za to nemůžu, že jsem takový, já jsem takový už od malička! Život je ale naštěstí velmi moudrý, a tak pokaždé, když vidí, že jsme se zasekli a začali stagnovat a přestali na sobě pracovat, zamíchá trochu naším životem, abychom se probrali a začali něco měnit. A právě takováto míchací období jsou pro nás ta nejtěžší, i když ve zpětném zrcátku také ta nejprospěšnější.

Těžká období nemusí být špatná.

Naším největším problémem je, že když nastane těžké období, začneme se hroutit, vyšilovat, pít, zobat prášky... Místo abychom se zastavili a opravdu se zamysleli nad tím, co se vlastně děje, jsme naprosto vynervovaní z toho, že něco, co bylo, se rozpadá, a my nevíme, co bude. Pocit nejistoty podkopává naše psychické a fyzické zdraví a my se dopouštíme té nejzásadnější chyby: Snažíme se zachránit a měnit všechno možné kole sebe, jen ne sami sebe! A přitom většinou jediné, co se po nás v těchto dobách chce, je změnit svůj postoj, svůj přístup, svůj pohled na život.

Celé roky připomíná tvoje mysl záchod na hlavním nádraží a pak najednou přijde zákeřná nemoc. Začneš se hroutit, běžíš k doktorovi, černé na bílém dostaneš děsivou diagnózu, brečíš, lituješ se, dojdeš k závěru, že život je nespravedlivý a všechno je k ničemu.

Od mládí se honíš za kariérou, obětuješ jí svoje zdraví, vztahy, vnitřní rovnováhu, svou čest a poctivost, a pak jednoho dne máš na stole výpověď, nikoho nezajímáš, good bye, přátelé už skoro nemáš, chodíš na pracák, kritéria, podle kterých jsi dřív soudil, zní jasně: jsi zoufalá socka, jsi loser. Roky jsi neměl na nic čas a řešil jenom práci, teď máš mraky času, ale máš pocit, že život skončil, cítíš nekonečné prázdno a hluboké zoufalství. Není čeho se chytit.

Měl jsi spoustu peněz a žil na vysoké noze, měl jsi pocit, že ti patří svět a že peníze koupí všechno. Měl jsi pocit, že jsi někdo, a že čím víc máš, tím víc jsi. Pak život zavřel kohoutek hojnosti, nezbylo ti nic, možná spoustu dluhů, díváš se na oprátku, kterou sis uvázal podle instrukcí z internetu, který ti ještě neodpojili, a říkáš si, že život je boj a ty jsi prohrál. Jsi nýmand a s bolavým srdcem vidíš, že svět se točí dál vesele a šíleně i bez tebe.

Narodíš se, uděláš školu, začneš pracovat. Zamiluješ se, oženíš se, vzdáš se, máš děti. Po práci jdeš občas do kina, do divadla, do hospody, na kafe, večer pustíš televizi, u které usneš, ráno se probudíš naštvaně a unaveně a jdeš znovu do práce. O víkendech jdeš na nákup, uklidíš, vypereš, koukáš na televizi, na knížky nemáš čas, na cvičení energii, na meditaci disciplínu. Čteš  články v novinách a na internetu, divíš se, co se všude kolem děje, jsi přesycený, stále unavenější, radost ze života už dávno nemáš. A pak přijde nějaká osobní tragédie – opustí tě manžel, manželka, někdo blízký ti umře, vyhoří ti dům, máš vážnou autonehodu. Najednou ti přijde, že život doteď byl super, jen jsi to neviděl, nevážil sis toho a neuměl sis ho užít, teď už je všechno ztraceno a lepší to nebude. Narazil jsi na černou zeď, všude kolem tma, není cesty ven, nebo vlastně cesty kam?

Materialistický život je cesta do pekla. Cesta k opravdovému štěstí vede údolím zdravého duchovního života. A když jsou časy zlé, je třeba zastavit se a uvědomit jsi, kdo jsme. Jak říká jeden krásný a moudrý citát – nejsme pozemské bytosti, které vedou duchovní život, ale duchovní bytosti, které vedou pozemský život. A v tomhle uvědomění se skrývá záchrana, vykoupení a nalezení věčného světla. To, co tě ničí, jsou tvoje vlastní myšlenky, tvůj vlastní pohled na život, který jsi bez přemýšlení přijal. Začni přemýšlet jinak, zaujmi jiný pohled a tvůj šedivý, malý, nicotný život se změní v pestrobarevnou, magickou, velkolepou, dobrodružnou výpravu za svatým grálem.

Jistota je chiméra. Od malička ti rvou do hlavy, že musíš mít v životě jistoty. Nuže žádná jistota v hmotném světě neexistuje. To jen miliardy lidí si staví svoje pomyslné domečky jistoty na tekutém písku, který se vždy dřív nebo později dá do pohybu. Jediná jistota, kterou máš, je, že jsi nesmrtelná duše, která přišla na Zem a jednou z ní zase odejde. Všechno hmotné, co vybuduješ a nastřádáš, tu jednou necháš. Ale všechny dobré vlastnosti a schopnosti, které si vypěstuješ, ti zůstanou, a budeš je moct používat a těžit z nich i v dalších životech. Všechny dobré skutky, které uděláš, se ti vrátí a přinesou ti radost. Když přemýšlíš o budoucnosti, nebuď krátkozraký. Nemysli jen na zítřek a příští rok, mysli i na svůj další život. Založ svoji jistotu na duchovním základě, protože ten je věčný.

Uvědomuj si znovu a znovu svoji nesmrtelnost. Přečti si příběhy lidí, kteří zažili klinickou smrt. Studuj reinkarnaci. Přemítej a medituj nad tím. Jak se můžeš pak něčeho bát, když jsi nesmrtelný a nikdo a nic tě nemůže zabít, ani zničit? Pečuj o svoje tělo a chovej se k němu s láskou, ale pořád si uvědomuj, že je jenom tvým oblekem, který jednou obnosíš a odložíš. Prach jsi a v prach se obrátíš. Tedy ne TY, ale pouze tvoje tělo, které žije a funguje jenom proto, že TY jsi v něm. Kdybys ho teď opustil, začne se okamžitě rozkládat a za pár hodin je z něj hnusná a smradlavá hrouda masa a kostí. Ty nejsi tvoje tělo. Dokud si ale budeš myslet, že jsi, štěstí a mír nenajdeš.

Při rozjímání nad duchovním životem se nedá vyhnout slovu Bůh. Vím, že je to slovo, které bylo a stále je mnoha duševně nemocnými lidmi profanováno a zneužíváno ke všemu možnému, a že kvůli tomu má ohromné množství lidí s tímto slovem problém, ale už je na čase se přes tento problém přenést. Dlouho jsem se snažil ve svých textech slovo Bůh různě obcházet a opisovat, abych neodradil lidi, kteří vůči němu mají averzi, ale už to dělat nechci. Slova mají takový význam, jaký jim dáme my. Jedno a totéž slovo vyvolá v jednom člověku radost, v druhém strach a ve třetím nic. Každý člověk má svaté právo vytvořit si svou vlastní představu o Bohu. Jestliže se někdo rozplývá nad duchovním textem, ve kterém je stvořitel světa označován jako Vesmír, ale ve chvíli, kdy v tom samém textu nahradíte slovo Vesmír slovem Bůh, se začne rozčilovat a blábolit o církvi, pedofilii a upalování čarodějnic, pak je pro mě takový člověk hloupý a s hloupostí nelze bojovat.

Bůh, ona inteligence, která stvořila celý vesmír v jeho kráse a dokonalosti, stvořila i tebe. Bůh vzal kus sebe, oddělil ho od sebe a dal mu svobodnou vůli. Jsi jeho dítě, vznikl jsi z něj a jsi stvořený v jeho obrazu. Boží moudrost a řád řídí náš svět i světy jiné. Tvoje tělo, jeho dokonalé propracování, vymyslel Bůh. Stejně jako všechnu ostatní dokonalou přírodu, sluneční soustavy a celé galaxie. Za tím vším se skrývá jedna ohromná a rozumem nepochopitelná inteligence, která je tvým otcem a tvojí matkou. Bůh miluje své děti, i když chybují. Vytvořil dokonalý systém karmy a dal svým dětem svobodnou vůli, a tak nastolil nekonečnou a bezmeznou spravedlnost. I když se ale dopustíme chyb a trpíme za svoji hloupost, on je tu stále, pomáhá nám znovu vstát, najít správnou cestu, dojít naplnění. Náš život je plný andělů, které nám posílá na pomoc. Také nám posílá lidi, knihy, situace, události, aby nás navedl směrem domů, zpět k němu.

Před námi je ještě dlouhá cesta a my jsme téměř na začátku. I když máme pocit, že víme o životě mnoho, nevíme o něm téměř nic. Za hranicemi viditelného světa se skrývá ON se svým dokonalým plánem, dokonalým systémem. Dokud ho nezačneme hledat, nenajdeme ho, a budeme se dál topit v bezedném zoufalství materialistického světa. Ale když se začneme probouzet a uvědomíme si, že chceme zjistit, kdo stvořil celý svět, kdo jsme my a čeho jsme schopni, začneme měnit lidský svět na božský.

Nikdy jsi nebyl a nikdy nebudeš sám. To, co tě nejvíc drtí v těžkých chvílích, je, že máš pocit, že jsi na všechno sám, že nemáš žádnou podporu, že život působí proti tobě a ne v tvůj prospěch. A tady je potřeba začít se změnou pohledu. Je směšné si myslet, že jsme na všechno sami. Musíme se snad starat o to, aby nám dorostly vlasy, když je ostříháme? Nebo aby se nám zahojila jizva, když se řízneme? Musíme nějak pracovat na tom, aby byl příliv a odliv, aby nám vyrostl strom, když ho zasadíme, aby dítě, které jsme počali a porodili, rostlo? Ne. To všechno je řízeno Inteligencí, na kterou jsme v těchto situacích tak zvyklí, že si ji vůbec neuvědomujeme a všechny ty věci, které pro nás automaticky dělá, považujeme za nudně normální. Myslíš si, že tahle gigantická síla a inteligence, která vymyslela a vytvořila všechno, co vidíš, ti nezvládne pomoct s tvým životem? Že pro ni není problém vytvořit novou galaxii, ale s tvojí nemocí, nezaměstnaností, strachem nebo problémem si nedokáže poradit? Lidstvo svým vědeckým a technickým pokrokem tak zblblo, že začalo mít pocit, že všemu rozumí a všechno ovládá, a přitom je současná civilizace na úplném začátku a začíná teprve objevovat to, co bylo stvořeno miliardy let před tím, než se na této planetě objevil člověk. Ta neuvěřitelná dokonalost všude kolem, a přesto budou mnozí dál tvrdošíjně tvrdit, že za tím není vyšší inteligence, že je to všechno hříčka náhody...  Uvědom si, že jsi dítě Boha a máš před sebou úžasnou budoucnost. Hledej ho ve svém nitru. Začni s ním mluvit, prosit ho, přemýšlet o něm. Máš velkou výhodu v tom, že před tebou byli lidé, kteří ho hledali, našli a pochopili. Někteří z nich za sebou zanechali knihy, návody, mapy. Hledej a najdeš, anebo spíš hledej a budeš nacházet.

To, že ses ocitnul v těžkém období a tvůj život se v té či oné oblasti zhroutil, je jen znamením toho, že Bůh ti připomíná, abys ho dál hledal, že tam, kde jsi byl doteď, ses dostal do slepé uličky. Bůh chce, abys byl moudrý a silný, abys dokázal ovládat své myšlenky, emoce, slova a skutky, aby ses stal pánem sebe samého, jako je on pánem celého světa. Udělá všechno proto, aby ti pomohl ve tvém snažení, na tvé cestě k naplnění, ale nebude překračovat tvoji svobodnou vůli, kterou ti dal, i když by mohl. Chce, aby ses stal silný tím, že překonáš sám sebe. Nikdy ale nedopustí, abys padnul, když ho prosíš o pomoc. Ty i on jste nesmrtelní a hmotný svět je jenom škola. A i když se nám někdy během hodiny ve škole zdálo, že nastal konec světa, jen co zazvonilo nebo skončil školní rok, pochopili jsme, že škola je sice součást života, ale život není jenom škola, že za branami školy čeká teprve opravdový život, a tak je to i s námi. Náš hmotný svět a život v něm se jeví vážně a přísně, je jen na nás, jak ho budeme brát a prožívat, ale jakmile z něj vystoupíme, pochopíme, že ten opravdový život nás teprve čekal!

Není snadné žít světský život, ale je to mnohem snazší, když si uvědomíme, že jsme tu jenom na chvíli, že jsme v tomto světě, ale ne z tohoto světa. Naši hodnotu a budoucnost určují především naše myšlenky, to ony jsou na úrovni ducha, ony nás od něj mohou vzdálit nebo nás k němu mohou opět přiblížit. Největší noční můra je žít světský život a věřit, že už nás nic jiného nečeká, že zlatý hřeb našeho života je krátké mládí, po kterém následuje už jen úpadek a rozklad. To je peklo na zemi. Pokud si ale stále uvědomujeme a připomínáme, že jsme nesmrtelné duše žijící ve věčnosti království našeho Otce, pak se světský život stává barevnou hrou prodchnutou láskou, světlem a smíchem. Ale nečekej, že tohle uvědomění přijde samo, že se jednou probudíš a budeš šťastný. Musíš k němu sám aktivně dojít, a i když k němu dojdeš, bude tě ještě čekat dlouhá cesta k osvícení, jenže už po ní půjdeš veseleji a ve větším míru, protože už budeš v hloubi duše vědět, že ať se děje, co se děje, nemůže se ti vlastně nic stát, neboť jsi celou dobu byl a vždy budeš v náručí Boha.

Lidský život podléhá zákonům hmoty a přírody, proto bude vždy chvíli lepší a chvíli horší, chvíli teplý a chvíli studený, chvíli světlý a chvíli tmavý. Ale stejně jako se strom na podzim nehroutí z toho, že mu opadalo všechno listí, protože ví, že Bůh do něj na jaře opět vlije novou energii a on se znovu zazelená a zavoní v plné kráse, tak se duchovní člověk nehroutí ze změn, zvratů a zdánlivých nepřízní osudu, protože ví, že tohle jsou jen cykly pozemského světa, ale on pochází ze světa jiného...

 

Použitý zdroj: http://www.janmendel.com/clanky/clanky/kdyz-jsou-casy-zle.html